U Jirky – Z mého života

Voda teče a čas bĕží. Každému spravedlivĕ. V pátek se mi přihodila nepříjemná událost, která úplnĕ zmnĕnila mé hodnoty. Seklo to se mnou. Ale přišlo to s varováním, já jsem však na to nedbal. V pátek jsem v práci dĕlal hroznĕ pomalu, pořád jsem musel odpočívat, oddychoval jsem a práci, kterou udĕlám do hodiny jsem dĕlal skoro tří hodiny. Zatím co ve dvĕ hodiny odcházeli všichni vesele domů, já pořád pracoval, odpočíval, pracoval. Srdce mi bušilo do uší, jako kdybych bĕžel maraton. Ve výkupu jsem se zhroutil. Vĕdĕl jsem, že už nic neudĕlám, prostĕ pujdu domu. Po chvíli jsem se sebral, popošel na šatnu, oščplouchl jsem se, převlékl a vyrazil domů. vzduch venku a vůnĕ posekané trávy mi možná udĕlala lépe, ale …

Pokračování článku

Člověk po padesátce pomalu zjištťuje, že mu život hrozně rychle utekl a že už má před sebou kratší časovou dráhu. A jak začnete chodit po doktorech a brát prášky, jak začnete zjišťovat, že už nezvládáte levou zadní co jste ještě nedávno zvládal, nakluše Vám do mozku depka. Ta se umocňuje ještě řečmi spolupracivníků, že nejste v kondici. Celý Svět se Vám v tom okamžiku propadne a Vy někam letíte a nevíte kam. Jste v koncích. Ještě pivo si dám a Říma k tomu.…

Vzpomněl jsem si, že jsem si tady založil blog. Tak jsem se rozhodl ho oprášit a něco sem přidat. Protože život se s námi nemazlí.…

Dneska jsem si udělal malý výlet do Modřanské Rokle. Takový fotovýlet. Musím přiznat, že dnešní procházka se povedla. Člověk se krásně uklidnil a přišel na jiné myšlenky. Že stanice Želivského jsem linkou 150 vyrazil na zastávku Písecká. Pro mou blbost jsem si neuvědomil, že stanice je na znamení a tak jsem přejel. Naštěstí to nebylo daleko od sebe. Když na Písecký, ze strany od centra, přejděte, nebo podrjdete podchodem, na druhou stranu, spatříte druhou asfaltku, jenom se jí chytit a za pět minut jste v úžasné rokli. Když jsem vycházel, byla mlha. Teprve pak se vyjasnilo.…

Mám ty nedělní rána rád. Člověk nemusí vstávat brzo, ve čtyři hodiny, ale může si přispat třeba až do šesti hodin. A jako každou neděli jsem si tuto neděli rovněž přispinkal. Vstával jsem hluboko po šesté hodině, někdy po půl sedmé. Prospal jsem vycházející podzimní slunce, což mi pochopitelně mrzelo. Po probuzení malou chvilku koukám do zdi a počítám pavučiny. Jo, žádná nepřibyla, ani nezmizela. Opatrně se posadím na postel, což je pravidelný povel pro kocoury, kteří přiběhnou a začnou se mi otírat o nohy. Honzík dokonce do mého kolena dává hlavičky. Mimochodem to dává i do mé skutečné hlavy když ležím a on má možnost, nebo když jsem u té vyšší komody, nenápadně se přiblíží a bum.
Po tomto ranním rituálu …

Pokračování článku