U Jirky – Z mého života

Voda teče a čas bĕží. Každému spravedlivĕ. V pátek se mi přihodila nepříjemná událost, která úplnĕ zmnĕnila mé hodnoty. Seklo to se mnou. Ale přišlo to s varováním, já jsem však na to nedbal. V pátek jsem v práci dĕlal hroznĕ pomalu, pořád jsem musel odpočívat, oddychoval jsem a práci, kterou udĕlám do hodiny jsem dĕlal skoro tří hodiny. Zatím co ve dvĕ hodiny odcházeli všichni vesele domů, já pořád pracoval, odpočíval, pracoval. Srdce mi bušilo do uší, jako kdybych bĕžel maraton. Ve výkupu jsem se zhroutil. Vĕdĕl jsem, že už nic neudĕlám, prostĕ pujdu domu. Po chvíli jsem se sebral, popošel na šatnu, oščplouchl jsem se, převlékl a vyrazil domů. vzduch venku a vůnĕ posekané trávy mi možná udĕlala lépe, ale stejnĕ od stanice tramvaje domů, mi to trvalo celkem dlouho. Z posledních sil jsem kocourům vyčistil záchod, nakrmil a sednul si k počítači. Kolem osmé každý den volám otcovi skrrze whasap.. Snažil jsem se, aby otec nic nepoznal. A taky nepoznal. Mluvil o formulkách a tak podobnĕ, jsem ho nechal vymluvit. A šel jsem potom spát.

V noci nastala krize. Pomočil jsem se, srdce bušilo až do uší a ta příšerná vysílenost, kdy nic neudĕláte. Zavolám si sanitku, napadlo mi a vzal jsem telefon do ruky. namačkal jsem 15 a hned jsem to típl. Nemohu tu přeci kocoury nechat samotné. Kluci kočičí ale zjistily , že se nĕco dĕje. Max pořád chodil kolem a mňoukal, Honzík se tulil. Usnul jsem. Spal jsem prakticky až do nedĕlního odpoledne, A ejhle, je mi fajn a nic mi není. Udĕlal jsem si malou procházku na nedĕlním slunci. A je problém. Tu vysílenost na sobĕ cítím.

Když nedám pondĕlí, volám si sanitku. Nebo spíše bych šel k obvoďačce.