U Jirky – Z mého života

Člověk po padesátce pomalu zjištťuje, že mu život hrozně rychle utekl a že už má před sebou kratší časovou dráhu. A jak začnete chodit po doktorech a brát prášky, jak začnete zjišťovat, že už nezvládáte levou zadní co jste ještě nedávno zvládal, nakluše Vám do mozku depka. Ta se umocňuje ještě řečmi spolupracivníků, že nejste v kondici. Celý Svět se Vám v tom okamžiku propadne a Vy někam letíte a nevíte kam. Jste v koncích. Ještě pivo si dám a Říma k tomu.

Vzpomněl jsem si, že jsem si tady založil blog. Tak jsem se rozhodl ho oprášit a něco sem přidat. Protože život se s námi nemazlí.

Mám ty nedělní rána rád. Člověk nemusí vstávat brzo, ve čtyři hodiny, ale může si přispat třeba až do šesti hodin. A jako každou neděli jsem si tuto neděli rovněž přispinkal. Vstával jsem hluboko po šesté hodině, někdy po půl sedmé. Prospal jsem vycházející podzimní slunce, což mi pochopitelně mrzelo. Po probuzení malou chvilku koukám do zdi a počítám pavučiny. Jo, žádná nepřibyla, ani nezmizela. Opatrně se posadím na postel, což je pravidelný povel pro kocoury, kteří přiběhnou a začnou se mi otírat o nohy. Honzík dokonce do mého kolena dává hlavičky. Mimochodem to dává i do mé skutečné hlavy když ležím a on má možnost, nebo když jsem u té vyšší komody, nenápadně se přiblíží a bum.
Po tomto ranním rituálu …

Pokračování článku