Mám ty nedělní rána rád. Člověk nemusí vstávat brzo, ve čtyři hodiny, ale může si přispat třeba až do šesti hodin. A jako každou neděli jsem si tuto neděli rovněž přispinkal. Vstával jsem hluboko po šesté hodině, někdy po půl sedmé. Prospal jsem vycházející podzimní slunce, což mi pochopitelně mrzelo. Po probuzení malou chvilku koukám do zdi a počítám pavučiny. Jo, žádná nepřibyla, ani nezmizela. Opatrně se posadím na postel, což je pravidelný povel pro kocoury, kteří přiběhnou a začnou se mi otírat o nohy. Honzík dokonce do mého kolena dává hlavičky. Mimochodem to dává i do mé skutečné hlavy když ležím a on má možnost, nebo když jsem u té vyšší komody, nenápadně se přiblíží a bum.
Po tomto ranním rituálu přichází další rituál, těžce vstanu a dobelhám se na záchod. Jde to stěží, jsem již totiž starší bytost a tak než se rozejdu chvilku trvá. Myslím, že to má asi každý muž, chlap, pán, kluk už ne, že si ráno musí při potřebě prostě sednout. Nedokáži si představit, že bych se ve stoje, i když až po půl sedmé ráno, trefil. Blbost, že. Následuje belhání se do koupelny, hygiena, líznout si pasty na zuby ( pořád hledám rumovou příchut´ ) opatrně si namočit oči, ale fakt opatrně, abych se neprobudil úplně, a alou se obléknout. Mé ranní oblékání je velké utrpení. Hlavně obsadit spodní část těla oblečením. Každý muž co má pupek, nebo je jenom silnější, ví, jak je těžké si navléknou jenom ponožky, natož trencle. K tomu si vždy musím sednout na zem, většinou nahou prdelí zadečkem, a pracně si přitáhnout nohu, hlavně nepustit, a s vypláznutím jazykem si pracně obléknout ponožku. Nesmím se moc vrtět, protože parkety mi pak vždy skřípnou nahou prdel prdelku a jednou dokonce na parketech se povalující kuličky v koženém pytlíku. Pak následuje zbytek.
Po tomto dobrodružství si jdu udělat kávu a chleba s máslem, zapínám cestou nedělní ráno na rádiu 7 . Otevřu okno a navanu tu příjemnou ranní mlhu, kterou prosvítá slunce a začínají prokukávat vzdálené hory, vlastně domy. Ptáci dávají o sobě vědět, křičíc, tady je mé místo, sem nemůžete nikdo, nám to připadá jako zpěv. Do Žabky právě zaváží ranní pečivo, pejskaři uklízí své hovna lejna a dávají je do papírových či igelitových pytlíků. Nadechnu se, sednu si do křesla, zaposlouchám se do rádia a spokojeně zavrním. Je 6:45 a začíná krásný den.
